"Nemoc, Šílenství, Smrt, to jsou andělé, kteří bděli nad mojí kolébkou a provázeli mě po celý život"

Zatracenci IX

8. května 2008 v 19:52 | Charlizee |  © Zatracenci
Jsem hodná.. Po takové době nový díl :)

Stejně jako před pár dny se posadila na linku a sledovala dění venku. Nedělní podvečer skrýval v sobě jakési nepopsatelné kouzlo. Jen zamilované dvojice se sem tam procházely po parku. Spontánně začala přemýšlet nad tím, co všechno dnes Vera říkala. Vůbec se jí nelíbil tón a ani záblesky v jejích očích. To všechno postupem času zmizelo a ona už se později dokázala bavit normálně. Přesto bylo poznat, že ji to tíží.
***
"Ahoj. Jak ses měla?" Zeptal se Very Martin. Překvapeně se na něj otočila a pokusila se usmát.
"Ahoj. Jo bylo to perfektní. A co jsi dělal ty?" neměla chuť se mu svěřovat a už vůbec ne včerejšek probírat. Raději se pokusila stočit téma jinam.
"Nic výjimečného. Znáš to." Usmál se.
"Co kdybys šel příště s námi?" Na to jen pokrčil rameny. Potom, co se stalo Lindě, už nikam moc nechodil a společnosti se vyhýbal. Rozešli se každý do svého pokoje a oba přemýšleli - o tom svém.
Veru tížila myšlenka, že by mohla skončit jako její nebo Luciini rodiče. Že časem zjistí, že člověk, kterého si zvolila není ten pravý.
Martinovi se po nějakém čase znova vybavily vzpomínky na Lindu. Ležel na posteli a snažil se zahnat vtíravé představy. Postupem času ale začal zjišťovat, že čím víc se o to snaží, tím míň se jich doopravdy zbavit chce.
Nechal tedy volný průběh myšlenkám a za chvíli usnul.
Probudil se hodně pozdě v noci. Spíš by se dalo říct, že velmi brzo ráno. Tížily ho noční můry a z hlavy si nedokázal vyhnat představu Lindy.
Nechápal proč, vždyť vlastně nebyla tak úžasná, jak ji vždycky viděl. Bez přemýšlení vstal, obléknul se a vyrazil do náruče noci. Aniž by si to uvědomil, dorazil až k bráně hřbitova. Vůbec si nedělal starosti s tím, že je tak daleko od domova.
Brána byla otevřená. Vlastně ji nikdy nezamykali. Vstoupil a dál kráčel kolem míst, kde odpočívaly mrtvé vzpomínky a potoky slz. Místy do tmy plály svíčky, které tam někdo zapálil ještě včera.
Dorazil až k jednomu z hrobů a přikleknul si. Na černobílé fotografii byla tvář dívky. Byla mladá. Moc mladá na smrt. Moc mladá na utrpení, kterým si musela projít. Letmým pohledem si zkontroloval data na náhrobku. Nemusel ani počítat, aby zjistil, že dívka zemřela těsně po patnáctých narozeninách. Bylo to už dva roky zpátky a on si to pamatoval, jakoby to bylo včera.
Po tak dlouhé době vycházel z jejích úst radostný smích. Pach kouře ze sfouknutých svíček. Šustění balícího papíru. Slzy štěstí a poslední rozloučení.
Vztekle udeřil do náhrobního kamene, aby vyhnal vzpomínky z hlavy. Chtěl ji vyhnat z hlavy a možná právě proto sem přišel. Chtěl to s ní nadobro skončit. Říct jí, že už ji nemá rád a že ji nechce víc znát. Že se zamiloval do jiné a že to co bylo mezi nimi je minulost.
Bylo mezi nimi mnoho nevyřčených vět. Bylo mnoho otázek. Propast, ze které nemohl uniknout.
Zvednul se a vydal se na cestu domů. Nedokázal to. Nedokázal se vyrovnat s minulostí. Věděl, že dokud to nedokáže, tak pro něj slovo "budoucnost" nemá význam.
text: © Charlizee
pict: © Deafy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janee =) Janee =) | Web | 11. července 2008 v 12:31 | Reagovat

Tenhle díl se ti moc povedl :)... Píšeš vážně úžasně...

Zkoušela jsem svoje emoce vložit do povídky, kterou jsem psala... Ale nakonec se z ní stal příběh mého života, nebo jak to vyjádřit.. Spíše ěco jako deníček.. Nepovedlo se mi to...

Ale tobě to jde fakt skvěle :)...

Ráda si počkám na další díl :)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama