"Nemoc, Šílenství, Smrt, to jsou andělé, kteří bděli nad mojí kolébkou a provázeli mě po celý život"

Lost in myself

7. března 2008 v 22:45 | Charlizee |  My Emotion
Pořád mi někdo vyčítá, že myslím jen na druhé.. Že se starám jen o jejich problémy a sama se neotevřu..

A pak, když chci konečně jednou za čas přemýšlet mimo jiné i o sobě, tak mi to je vyčteno..
Že myslím jen na sebe? Neumím se omlouvat? Jsem lhářka a podrazačka? Melu kašičku?
Hm.. Jeden jediný den se nestarám o nějakou blbinu a řeším věci, které jsou vážně důležité nejen pro mě, ale i pro jistou osobu a někdo považuje za nutné mi to vyčíst? Že jsem měla udělat to nebo ono? Nechovala jsem se podle toho, jak se ode mě čekalo.. Nestarala jsem se tentokrát o druhé!
No tak to pardon.. Já zapomněla, že můj mozek je nafukovací balónek.. Že já mám jiným zařizovat vše, ale když něco potřebuji já, tak mi chybí pocit, že za mnou někdo pevně stojí..
Jo, udělala jsem botu.. Ale ten, kdo mi ji chce vyčítat, by si měl první zamést před vlastním prahem.. Co na tom, že mi ublížil.. Nejen svými činy, ale hlavně slovy? Však ono je to jedno, že? Gábina je ta chladná slečna, co ji nic netrápí a se vším se vyrovná lehce.. A když o něco opravdu stojí, tak proč jí do toho nezačít drbat, aby nevěděla na čem stojí..
Že já se nesnažím vcítit do jiných? Panebože vždyť jsem nikdy nedělala nic jiného.. Kolika lidem jsem se snažila pomáhat na úkor toho, že jsem sebe utopila do problému druhých? Že jsem se sama v sobě topila! Kolik lidí mi vykládalo své nářky nebo radosti a já jim naslouchala, ať už jsem se cítila totálně dole nebo totálně nahoře.. Vždy jsem se je snažila poslechnout a poradit jim dle svého nejlepšího uvážení.. A tížilo mě, když jsem nemohla jim pomoct..
Jenže nikdy jsem si na tohle nestěžovala.. Nechtěla jsem si stěžovat.. A ani nechci.. Jsem vděčná, za tu křehkou důvěru, kterou mi ti lidé vložili do dlaní, abych jim ukryla jejich pocity a nikomu je nevyzradila.. A já se držela.. Naslouchala.. Radila.. Snažila se je držet, když byli úplně na dně a povzbuzovat, když šli směrem nahoru..
Jenže má pak takový člověk, který se snaží pomáhat druhým, právo na to, aby se jednou za čas mohl věnovat sám sobě? Nevěnovat pozornost zbytečnostem jako je nějaká podělaná oslava nebo nevím co?
Neřekla jsem včas? Ne, neřekla.. A nebo snad ano? Já ani nevím.. Nebylo to pro mě důležité, protože jsem si myslela, že to není zas až tak důležité pro ni.. Ale bylo.. Jenže jsem to neviděla, protože jsem se KURVA JEDNOU CHTĚLA STARAT SAMA O SEBE! JEDNOU NEPŘEMÝŠLET, CO KDO ODE MĚ ČEKÁ!
Bohužel.. Nebylo mi dáno.. Přišli jiní.. S vážnějšími starostmi než byla nějaká oslava.. A já to pustila z hlavy.. A pak už asi bylo pozdě cokoliv říkat.. Začala jsem se do toho zamotávat..
Snad to bylo tím, že toho na mě ráno bylo moc.. Když si s vámi chtějí mermomocí povídat čtyři lidi a ani jednoho nechcete odbít, máte fofr a nějak se nestaráte o to, jaké by to mohlo mít následky, když řeknete pouhé: "Nevím, domluvíme se s ..."
A pak to na vás padne.. Ani jsem netušila co ta věta může způsobit za zmatek v něčí mysli.. Že jsem na to nedbala a raději se věnovala někomu jinému, byla jen a jen moje chyba..
Měla jsem tomu věnovat více pozornosti.. Ale nechtěla jsem.. Byla jsem naštvaná? Že bych snad toužila po nějaké satisfakci za předešlý večer? Ne to snad ne.. Ten večer mě sice trápil, ale nikdy bych nebyla taková, abych se za to mstila.. Nikdy jsem se nikomu za nic nemstila. Ani když mi lidi ubližovali sebevíc, touha pomstít se se nějak nedostavovala..
A tak to šlo.. Celý den jsem se zaobírala pár věcmi, které mi přišly důležité.. A snad proto jsem ji musela odbít pouhým: "Ne." ?
Kdo mi dal to právo se takhle chovat? Snad já sama? Myslela jsem si snad, že se nic nestane? Ne.. Věděla jsem ve skrytu duše, co se nejspíš stane. Dokonce jsem se na to i psychicky připravovala..
Vždyť to já přece říkám, že už mě někteří lidé nedokáží ničím překvapit, zatímco já sama sebe ještě překvapit dokážu..
A tentokrát jsem sama sebe opravdu překvapila.. Ten nechutně chladný přístup.. Jakoby mi to bylo jedno.. A proč vlastně? Že bych opravdu tak potřebovala někomu ublížit? Má vlastní ješitnost mě donutila se chovat tak odporně?
Můj přístup mi byl vracen dosti nepříjemným způsobem.. Jindy bych plakala.. Prosila o odpuštění.. Zoufalství..
Ale dnes prostě nic.. Až teď, když už je nejspíš pozdě, to na mě všechno přišlo..
Vím, že jsem udělala chyby.. Ale ty jsi je udělala taky..
Jenže já udělala tu největší..
PROSTĚ JSEM SE JEDEN DEN CHTĚLA STARAT JEN SAMA O SEBE
Jen doufám, že už není pozdě.. Čas zpátky vzít nelze.. Co bylo vyřčeno se vymazat nedá.. Co stalo se, nejde se odestát..
Tak teď už jenom zbývá říct:
PROMIŇ MI TO VŠECKO.. PROMIŇ, ŽE JSME SE DOMLUVILI.. PROMIŇ, ŽE JSEM TI TO NEŘEKLA.. PROMIŇ, ŽE JSEM TI LHALA..
PROSTĚ MI TO VŠECHNO PROSÍM PROMIŇ
A to všechno, co jsem tady napsala, to nejsou jen hloupé výmluvy, jak jsi mě už tolikrát nařkla, to je holá skutečnost! Jenže ty jsi byla moc bezohledná na to, aby jsi mě poslouchala a zkusila se taky jednou trochu vcítit do mě.. Místo toho jsi mě raději provokovala těma řečma.. To byl největší kámen úrazu, kterým sis tohle všechno podepsala..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 infant infant | E-mail | Web | 8. března 2008 v 13:34 | Reagovat

chjo! mam z toho depku. Vždycky když mi někdo podobné věci popisuje nebo je čtu si připadám jak miss amerika-chtěl bych lepší svět...atd Je to nespravedlivé-všechno

2 infant infant | E-mail | Web | 9. března 2008 v 20:54 | Reagovat

napadla mě jedna věc co by Ti možná pomohla. Posílám přátelské obejmutí

/--------------------------------------------------------------------------------------/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama